tydeník »Respekt«, (č. 21, 19.–25.05.2003)
Už šestým rokem se po severočeských kopcích na kole prohání Radek Fridrich z Děčína, aby zde mapoval zdevastované hroby sudetských Němců. Když byli před osmapadesáti lety vyhnáni ze svých domovů, zanechali tu nejen své statky a majetek, ale i pochované předky. Během komunistické nadvlády se o jejich hřbitovy nikdo nestaral, a tak některé zmizely úplně anebo se polorozpadlé ztratily pod náletem keřů a trávy. Ani porevoluční doba jejich opravu neznamenala. Je jen otázkou času, kdy definitivně zmizí z povrchu země. Jediným dokladem jejich existence pak možná bude právě Fridrichova databáze.
Z domu vynesen
Z dvousethlavé vesnice Růžová se do lesa vine úzká cestička pokrytá loňským spadaným listím. Po několika stech metrech se mezi stromy vyloupne polorozpadlá zeď. Kdo zavítá do prostoru za ní, zakopne po chvíli o několik kamenů. Až při pečlivějším pohledu si všimne, že je do nich něco vyryto. Přečíst se dají jen dvě slova: Hier a Kessler. Neklamné znamení, že tu leží na odpočinku pan či paní Kessler. Obrys hrobu je možné nalézt až po protrhání trávy. Přímo uprostřed vyrůstá pokroucený strom. »Tady jsem to našel úplně náhodou,« říká pan Fridrich (34). »Projížděl jsem tu na kole a zprvu mě ani nenapadlo, že je to vlastně hřbitov. Pokaždé když se sem vracím, tak je to o něco horší. Buďto se provalí další kus zdi, nebo tu někdo ukopne jeden ze zbylých stojících náhrobků.«
Pouť bohemisty, který učí na pedagogické fakultě v Ústí nad Labem, po podobných místech začala před šesti lety. »Tehdy jsme byli s rodinou na dovolené v severočeské vesnici Větrov a já si tam všiml malého památníku místním lidem, kteří zahynuli v první světové válce,« vypráví pan Fridrich. »Jména padlých se už téměř nedala přečíst a to mě zaujalo. Začal jsem přemýšlet o jejich osudech a následném zapomnění.« Z útržkovitých vyprávění vesničanů se pak dozvídal o tom, že zatímco dnes stojí na Větrově jen pár chalup, před válkou jich tu bylo více než sto. Podle sčítání z roku 1921 tu žilo na tři sta osmdesát Němců a pět Čechů. Pan Fridrich se vlastně jen tak mimoděk rozhodl, že si jména obětí války zapíše. A při procházkách dalšími vesničkami si pak začal uvědomovat, že německých pomníčků a hřbitovů jsou spousty. Mají přitom jedno společné: naprostou devastaci.
Protože se pan Fridrich věnuje psaní poezie, vnímal pouť po opuštěných a zničených hřbitovech spíše jako nostalgickou inspiraci. Jména pochovaných v něm vyvolávala představy, které pak zaznamenával do svých sbírek. »A potom jsem narazil na hranice lyriky. Těžko se to vysvětluje, ale při návštěvě takto zničených míst vám dojde, že cennější než poezie je možná jen zaznamenání jmen z náhrobků, které třeba už za měsíc nebudou.« Poezii s historickými fakty dokázal využít především ve dvou působivých knihách Řeč mrtvejch a Erzherz. V první z nich shrnul krátké příběhy, které občané z už zmíněné obce Růžová vyprávěli ve třicátých letech německému dřevorytci Walteru Buhemu při jeho návštěvě ve vsi. »Dítě chudých rodičů. V devíti letech ztratil otce. V šestadvaceti převzal otcovský dům a oženil se. Kormidelník prámů. V 55 letech mu vyhořel dům, ze kterého byl v bezvědomí vynesen,« stojí u portrétu jistého Floriana Kesslera. Možná je to právě ten Kessler, jehož jméno je stále ještě čitelné na náhrobku z růžovského hřbitova.
Babička Radka Fridricha je sudetská Němka, která unikla odsunu díky manželství s Čechem. Dnes žije v Děčíně, jen pár metrů od bytu svého vnuka. O vyhnání a o tom, co mu předcházelo, spolu příliš nehovoří. »Je to pro ni velmi bolestná vzpomínka. Ani o mém mapování hřbitovů se nebavíme,« říká bohemista. »Ale dá se vytušit, že je ráda.«
Až mne málem převáží
Občasné opisování náhrobků se panu Fridrichovi postupně změnilo v systematickou práci. V průběhu let mu už známí dávají podněty, kde při svých cestách potkali hřbitovy s německými jmény. Někdy je pátrání po hřbitovech téměř dobrodružstvím. Například před rokem dostal tip na hřbitov na jednom z kopců nedaleko Děčína, ale zatím se mu ho nepodařilo vypátrat. Pohřbení Němci také leckde museli ustoupit Čechům. Původní náhrobky se pak vyhodily, nebo noví zájemci o hrob prostě vykopali kosti dřívějších usedlíků, vyvezli je na smetiště a na »očištěných« náhrobcích se objevila nová jména. Vytlačování pochovaných Němců je velmi dobře vidět například v obci Janov za Růžovou. Polovina upraveného hřbitova je téměř už jen výhradně česká, zatímco v odlehlejší části ještě stojí pár zarostlých německých hrobek. Za hřbitovní zdí se pak povalují odsunuté náhrobky. Zde například skončila i rodina Bienertova pochovaná na přelomu devatenáctého a dvacátého století, či Franz Uhmann, který zemřel v prosinci roku 1934. I tato jména jsou na seznamu pana Fridricha. Ten už jimi popsal několik sešitů, ve kterých jsou nákresy hřbitovů, jména a data pohřbených. Postupuje tak podobně jako jeho krajan Jaroslav Haidler, který mapuje zapomenutá místa posledního odpočinku českých Židů. »Samozřejmě že se známe. On je ale vedle mne skvělý profesionál. Věnuje tomu mnohem více času a má širší přehled,« usmívá se pan Fridrich. Zajímavější náhrobní desky si tzv. frotáží překresluje tužkou na listy papíru. »Tu a tam se stane, že najdu nějakou skládku, na které jsou náhrobní desky naházené. Pak mi to nedá, vsunu je do batohu, který mě málem převáží, a odvezu je domů, kde je archivuji,« popisuje svou nepravidelnou, ale zajímavou práci pan Fridrich. Své zápisky a záznamy pak přepisuje do počítače. »Ani nevím, jestli to někdy někomu poslouží, ale mám pocit, že to musím udělat. Je to jakési svědectví o mé krajině.«