Putovní výstava Německého kulturního fóra střední a východní Evropy
Obrazy z cesty, jejich nález a význam pro dějiny kultury
Ještě před několika lety nebylo známo, že za existenci prvních pohledů na 65 měst, hradů a rezidencí střední Evropy, a tím první řadu vyobrazení, která vznikla po vydání Schedelovy Kroniky světa v roce 1493, vděčíme falckraběti a pozdějšímu kurfiřtu Ottheinrichovi (1502-1559). Současně se jedná o vůbec první dochovanou řadu obrazů dokumentující cestu knížete. Jde o 50 obrazů znázorňujících Ottheinrichovu cestu do Krakova a Berlína na přelomu let 1536/1537. Tato vyobrazení, zhotovená technikou barevné perokresby, se v roce 1803 v průběhu sekularizace dostala z cisterciáckého kláštera v Ebrachu ve Frankách do univerzitní knihovny ve Würzburgu. Jejich význam pro různé oblasti dějin kultury i historie jejich vzniku však zůstávaly nadále neznámé.
Těchto vedut si povšimla v roce 1991 Angelika Marsch, která se specializuje na historicko-topografické pohledy z oblasti Slezska. Zjistila, že se musí jednat převážně o nejstarší veduty středoevropských měst. Vyznačením místních jmen na mapě bylo doloženo, že pohledy reprodukují jednotlivé zastávky cesty – okružní jízdy ohraničené Neuburgem na Dunaji na západě, Krakovem na východě a Berlínem na severu. Na základě vyobrazených staveb a ruin mohly být pohledy datovány. Z křídla Wawelu, které bylo zničeno požárem, se dalo usuzovat na dobu po 18. říjnu 1536, ještě nepoškozená Černá věž na Hradčanech v Praze odkazovala na dobu před 10. dubnem 1538.
Bylo třeba vycházet z toho, že se jednalo o knížecí a diplomatickou cestu, neboť umělec by si bez objednávky zvolil jen motivy vycházející z uměleckého pohledu. Zde však byla zachycena místa vzdálená od sebe jeden den jízdy na koni. Konečně různé znaky odkazovaly na Neuburg na Dunaji jako na východisko cesty. Tak se dospělo k falckraběti Ottheinrichovi jako cestujícímu a zároveň zadavateli objednávky obrazů.
Důvod cesty byl také brzy nalezen. Roku 1475 se bavorsko-landshutský vévoda Jiří oženil s polskou princeznou Hedvikou, dcerou krále Kazimíra IV. Událost vešla ve známost jako »landshutská svatba«. Věno 32 000 uherských zlatých, které přislíbil král Kazimír ve svatební smlouvě, však zůstalo nevyplaceno. Dluhopis na nesplacenou sumu zdědili roku 1531 vnuci vévody Jiřího a princezny Hedviky, mladá falckrabata Ottheinrich a Filip. Protože se oba dlouhodobě nacházeli ve finanční tísni, doufali, že nyní získají dlužné peníze od svého prastrýce, polského krále Zikmunda I. Starého.
Když se Ottheinrich, který byl znám jako milovník umění a knih, vydal na cestu do Krakova, vzal s sebou také malíře. Ten mohl zachytit jednotlivé obrazy jen ve skicáři a do tabulového formátu, který máme dnes k dispozici, je musel převést až po návratu z cesty. Otázka, kdo byl oním malířem, nemohla být zcela objasněna. Ze způsobu vyobrazení můžeme soudit, že musel pocházet z francko-švábské oblasti, z okruhu Albrechta Dürera. Je také pravděpodobné, že patřil k umělcům Ottheinrichova dvora. Můžeme se domnívat, že se jednalo o Mathiase Gerunga (okolo 1500-1570), ovšem prokázat tuto skutečnost se zatím nepodařilo.
Až do pozdního středověku přijímali umělci práci jen na náboženských vyobrazeních a realizovali ji v ateliéru. Teprve nyní se naučili malovat v přírodě a zachytit reálné krajiny a také podoby měst. Jak tyto pohledy odpovídají realitě? Odpověď na tuto obtížnou otázku si vyžádala přesné výzkumy a rešerše v regionálních německých, polských a českých archivech a knihovnách a umožnila ji jen vědecká spolupráce přesahující hranice. Tak byl vytvořen tým německých, českých a polských vědců, který se ujal kritického výzkumu jednotlivých pohledů (vedut). Výsledkem bylo zjištění, že i když stupeň zachycení reality je odlišný, obsahují veduty pozoruhodné informace především pro historii měst a stavebnictví. Můžeme tak vidět stavby jako např. kostel Svatého hrobu (zvaný též »Schottenkirche«), piastovskou věž v Horním Hlohově nebo katedrální předměstí v Lehnici, které jsou známy jen z literatury. Obrazy nám umožňují získat významné informace také pro dějiny techniky, pro právní dějiny a další okruhy dějin kultury.
Ottheinrichova jízda do Krakova a Berlína
Naplánování Ottheinrichovy cesty do Krakova se uskutečnilo bezprostředně poté, co roku 1531 získal v rámci dědictví již zmíněný dluhopis. Příležitost setkat se v Krakově s králem Zikmundem však měl Ottheinrich teprve koncem roku 1536. 27. listopadu 1536 opustil Ottheinrich Neuburg v doprovodu osmi šlechticů, svého kancléře a malíře, jenž měl cestu zachytit. Se služebnictvem se družina mohla skládat minimálně z 45 osob. Víme, že Ottheinrich urazil dlouhou trasu na koni. Zvolil si zimní období, ačkoli v tehdejších dobách bylo mnohem drsnější. Existuje pro to jedno vysvětlení: Půda byla pevnější a snáze se překonávaly také vodní překážky. Lidé proto dávali při jízdě na větší vzdálenosti přednost právě tomuto ročnímu období. Kromě toho nebylo potřeba počítat na nezpevněných silnicích s půdou rozměklou deštěm.
Hranice do Čech překročila cestující skupina u Pfrentschweiher a pokračovala dále Zlatou stezkou přes Plzeň do Prahy. S časovým průběhem cesty z Prahy do Krakova jsme seznámeni díky právě nalezenému dopisu Ottheinricha, adresovanému jeho bratranci Vilému IV. Bavorskému s přesnými údaji o místech přenocování. Víme tak, že cestující společnost měla z Prahy do města Złoty Stok ochranný doprovod, že hostu z Bavorska vyjel v Nyse vstříc kníže-biskup Jacob von Salza a prokázal mu na svém zámku veškeré pocty. Rovněž víme, že Ottheinrich byl na polské hranici přijat čtyřmi vysokými polskými hodnostáři, kteří dovedli cestující společnost v doprovodu tisíce jezdců do Krakova. Jeden dokument nám poskytuje informaci o slavnostní hostině na Wawelu 1. ledna 1537 a především o skutečnosti, že Ottheinrichova namáhavá jízda měla úspěch. Jak nyní dokazují nalezené kvitance, král Zikmund zaplatil nesplacené dluhy, ovšem bez úroků a úroků z úroků.
17. ledna se Ottheinrich vydal na zpáteční cestu. Vedla přes Berlín, protože král Zikmund požádal Ottheinricha, aby vyhledal kurfiřta Joachima II. v »choulostivém poslání«. Ve dnech 10. a 11. února projížděla družina Wittenbergem, kde ji pohostili vínem, štikami a kapry, jak to stojí v účetní knize. Koncem února mohl Ottheinrich znovu dorazit do rezidenčního města Neuburg. Cestující družina urazila během tří měsíců okolo 2.000 km. Peníze Ottheinrich díky svému velkému zadlužení brzy utratil, co nám ale zůstalo, to je 50 obrazů, které dokumentují jeho cestu.
Ottheinrich a jeho příbuzenstvo – jedna velka evropska rodina
Obrazy z cesty nedokumentují jen okružní jízdu falckraběte Ottheinricha územím německých knížectví, Čech, Slezska a Polska, tedy dnešním Německem, Čechami a Polskem. Jejich historie také ukazuje, jak úzce byly tyto země v minulých stoletích spojeny příbuzenskými vazbami mezi jednotlivými knížecími a královskými domy.
Ottheinrichovo příbuzenstvo je příkladem tohoto tvrzení. Nejen Ottheinrichova babička, polská princezna Hedvika (Jadwiga) se provdala za Jiřího Bavorsko-Landshutského, jednoho z německých říšských knížat. Její čtyři sestry se sňatkem spojily rovněž s říšskými knížaty. Sofie se provdala za markraběte Friedricha Braniborského, Anna za knížete Bogislava X. Pomořanského, Barbara za vévodu Jiřího Saského a Alžběta za vévodu Friedricha II. Lehnicko-Břežského. A ne jinak tomu bylo i v následující generaci. Nejstarší dcera krále Zikmunda Hedvika se roku 1535 provdala za Joachima II. Braniborského, její bratr Zikmund August se oženil s nejstarší dcerou českého krále Ferdinanda I. Alžbětou a po její smrti uzavřel své třetí manželství s její mladší sestrou Kateřinou.
Nebyly to ale pouze příbuzenské svazky, které tyto země vzájemně spojovaly. V politické rovině existovaly vazby, jež měly větší význam. Smlouvou z Trenčína, uzavřenou roku 1335, byla uznána lenní svrchovanost Koruny české nad slezskými vévodstvími. Čeští panovníci vládnoucí v letech 1471-1526 pocházeli z rodu Jagellonců, protože roku 1471 byl českým králem zvolen Vladislav II., bratr Ottheinrichovy babičky Hedviky. Po něm následoval jeho syn Ludvík, který zemřel bezdětný. Ludvíkova sestra Anna se roku 1521 provdala za arcivévodu Ferdinanda Habsburského, pozdějšího českého a uherského krále a císaře římského.
Když Ottheinrich na své cestě do Krakova a Berlína jel oblastí Horního Slezska, projížděl knížectvím opolsko-ratibořským a panstvím bytomským, která se nacházela v zástavě jeho švagra Jiřího Braniborsko-Ansbašského. Při své zpáteční cestě se v Lehnici a Berlíně znovu setkal s příbuzenstvem.
Pohled na Ottheinrichovu cestu z Neuburgu na Dunaji do Krakova a Berlína ukazuje historické kořeny a kulturní tradice spojující tři sousední země: Německo, Českou republiku a Polsko. Směr Ottheinrichovy cesty tak může být chápán jako symbol »spojené Evropy« tehdejšího období.